Mé ztracené dětství

30. srpna 2014 v 14:17 | Paty |  Téma týdne
Lidé ztrácejí vzpomínky pořád. A než se nadějí, najednou si nemohou vzpomenout na určité období. Jako já.


Když se snažím vzpomenout na něco z dětsví, nejsem schopná si vzpomenout na nic, co by zahrnovalo něco jiného, než školku. Ovšem i z té si pamatuji jen to, že jsem pořád brečela, že chci maminku, ale brácha - o dva roky starší - mě vždycky musel utěšovat. Ještě si vzpomínám, když jsem vždycky v šatně vše protahovala, jen proto, aby mamka neodešla moc brzo. Stručně řečeno jsem ji zdržovala.
Pár vzpomínek mám, bohužel když rodiče vyprávějí, jak jsme byli malí a jak jsme dělali samé hlouposti, tak si na ně nedokážu vzpomenout.

Nepamatuji si naši první dovolenou na Rozkoši.
Nepamatuji si své narozeniny, kdy jsem od babičky údajně dostala svou první panenku v dortu.
Nepamatuji si na to, že jsem někdy držela velkého hada.
Nepamatuji si, kdy jsem se naučila jezdit na kole.
Nepamatuji si, když jsme s bráchou rozbili sklo ve dveřích.
Nepamatuji si většinu svého dětství.

A to mě i po tolika letech mrzí.
Protože když si nepamatuji na své dětství, tak se cítím, jako bych nebyla úplná. Jako kdyby jedna má část - ta dětská část - zmizela a už se nikdy nevrátila.
Jako bych to byla jenom poloviční já, ta šestnáctiletá holka bez dětství.

xoxo Paty
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Adina Adina | Web | 30. srpna 2014 v 14:36 | Reagovat

To je smutné. Já si toho z dětství pamatuju hrozně moc - školku, první pusu (asi v 6 letech), jak jsem chodila bobovat, jak jsem se učila na kole, jak jsem vozila panenky v kočárku, kreslila křídou na chodníky a prostě spoustu věcí :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama